Kdo nebo co zabilo Michaila Vasiljeviče Frunzeho?
Ani téměř sto let poté, co „bolševický Napoleon“ - legendární vojenský velitel, který komunistické vládě podrobil Střední Asii - naposledy vydechl na operačním stole v Moskvě, odpověď na tuto otázku neznáme.
Přivedly snad otce Rudé armády roku 1925 do hrobu žaludeční vředy? Na této verzi trvali lékaři, kteří se Frunzemu snažili zachránit život. Nebo smrt proslulého generála zorganizoval - jak jinak - Josef Stalin? (Váhající Frunze podstoupil nebezpečný chirurgický zákrok právě na Stalinovo naléhání. To přitom nemuselo být projevem účasti kremelského kanibala, na každý pád to však bylo lékařské doporučení, které, želbohu, nešlo odmítnout.) Nebo snad vinu nesl - v duchu obvyklé sovětské konspirační teorie - věčný nepřítel?
„Povídá se, že jeho doktoři pocházeli ze židovské komunity v Buchaře,“ vypráví Damira Stamkulovová, kurátorka Frunzeho muzea v kyrgyzském hlavním městě Biškeku, „a Frunzemu se tak pomstili za brutální útok na své město.“
Stamkulovová pokrčí rameny. Tak jako mnohé podrobnosti ruské revoluce - a pro detaily vážící se k rozlehlému, krvavému a nepřehlednému středoasijskému bojišti to platí dvojnásob - zůstává i v tomto případě vše temné, nejasné a tajemné, podobně jako samotné Frunzeho muzeum.
Red tchotchkes: Gen. Frunze immortalized on vase and in prose.
Paul Salopek
Tříposchoďová krychle zabírá roh ulice v centru Biškeku, Frunzeho rodném městě. Za přepážkou v šerém vestibulu sedí s ospalým výrazem dvě ženy středního věku. Jsou to průvodkyně. Ve válečníkově svatyni vládne matriarchát.
Michail Frunze patří k těm historickým postavám, které - ač většině světa neznámé - utvářely náš moderní svět. Napomohl rozšířit Sovětský svaz o ohromné území Střední Asie.
Ve stručnosti: Narodil se roku 1885. Syn moldavského osadníka a ruské matky. Během dospívání se radikalizoval. Vynechával přednášky na univerzitě v Sankt Petěrburgu, aby pochodoval proti carovi. Strávil ledové desetiletí ve vyhnanství na Sibiři. Po revoluci roku 1917 jako neobyčejně mladý, ale bojem zocelený vůdce v ruské občanské válce rychle přesouval jednotky Rudé armády za pomoci obrněných vlaků, vozů, jezdectva a jedenácti chatrných dvojplošníků sem a tam přes pláně a zledovatělá skaliska dnešního Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Během bouřlivého tažení bojoval s bělogvardějci, rozdrtil feudální chány na Hedvábné stezce i místní basmačské rebely a potlačil rolnická povstání. Vojenské schopnosti mu vysloužily pozornost odborníků americké armády a jeho husarské kousky v odlehlých asijských stepích přispěly ke zrodu sovětského filmového žánru „rudých westernů“. (Nejslavnější z nich, Bílé slunce pouště z roku 1973, se stal kultovní klasikou, již si jako rituál pro štěstí dodnes pouští kosmonauti před každou cestou do vesmíru.)
„Za sovětských časů byl Frunze velmi slavný. Jezdili se sem dívat vojenští důstojníci. Zato dneska si na něj skoro nikdo nevzpomene,“ sklíčeně poznamenává Stamkulovová. „Od té doby, co jsme získali nezávislost, už ani není v učebnicích.“
Má pravdu.
Frunzeho muzeum je jako hrobka. Popelavé světlo zaprášených zářivek dopadá na masivní bronzové sochy, na vybledlé vlněné vojenské kabáty, nakulomet upevněný na voze. Sklo chránící exponáty je plynutím času zašlé. Ze stěn se oloupává barva. V jednom atriu, ne nepodobném hangáru, stojí v prázdném tichu sedlácká chalupa, údajně Frunzeho domov z dětství. Během téměř tří hodin, které jsem strávil studiem Frunzeho memorabilií (keramických váz, dávno nečtených pamětí, medailí, čestného meče uděleného po nemilosrdném dobytí Buchary), jsem zahlédl jednu jedinou skupinku místních dětí, které výstavu bleskurychle prolétly za ustavičného brebentění a pořizování selfie.
To místo působí jako liminální artefakt: červí díra z betonu, adresa nacházející se mimo čas. Je to památník zapomnění, stejně jako paměti.
Zabloudit do Frunzeho muzea - po více než čtvrtstoletí od chvíle, kdy Kyrgyzstán po rozpadu Sovětského svazu vyhlásil nezávislost - je tak trochu jako vkročit do postamerické budoucnosti, v níž nezávislý siouxský národní stát sice setřásl jařmo Washingtonu, nadále ale udržuje muzeum na počest George Custera. Toto srovnání samozřejmě pokulhává: obě kolonizace, jedna ve Střední Asii a druhá na americkém Západě, se co do tragičnosti lišily - a Rusové si v určitých ohledech počínali mnohem humánněji. I tak během let násilných otřesů před svržením posledního cara, během něj i po něm zahynuly desítky, ne-li stovky tisíc obyvatel Střední Asie. Hlavní obětí ve Frunzeho muzeu nicméně zůstává sám Frunze,oddělanýchloroformem.
Vykročím z muzea, jež by samo o sobě mohlo být muzejním exponátem.
Se Sergejem Gnězdilovem, který mi tlumočí, dojdeme po Frunzeho ulici na první křižovatku a dáme se doprava. Dorazíme k jednomu z mála dalších míst v Biškeku, jež dodnes připomíná Michaila Vasiljeviče Frunzeho: k nóbl restauraci. Z neproletářského menu, elegantně nadepsaného Frunze, si objednáme oběd. I sušenky ke cappuccinu nesou Frunzeho jméno.
Red tchotchkes: Gen. Frunze immortalized on vase and in prose.
Paul Salopek
Tříposchoďová krychle zabírá roh ulice v centru Biškeku, Frunzeho rodném městě. Za přepážkou v šerém vestibulu sedí s ospalým výrazem dvě ženy středního věku. Jsou to průvodkyně. Ve válečníkově svatyni vládne matriarchát.
Michail Frunze patří k těm historickým postavám, které - ač většině světa neznámé - utvářely náš moderní svět. Napomohl rozšířit Sovětský svaz o ohromné území Střední Asie.
Ve stručnosti: Narodil se roku 1885. Syn moldavského osadníka a ruské matky. Během dospívání se radikalizoval. Vynechával přednášky na univerzitě v Sankt Petěrburgu, aby pochodoval proti carovi. Strávil ledové desetiletí ve vyhnanství na Sibiři. Po revoluci roku 1917 jako neobyčejně mladý, ale bojem zocelený vůdce v ruské občanské válce rychle přesouval jednotky Rudé armády za pomoci obrněných vlaků, vozů, jezdectva a jedenácti chatrných dvojplošníků sem a tam přes pláně a zledovatělá skaliska dnešního Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Během bouřlivého tažení bojoval s bělogvardějci, rozdrtil feudální chány na Hedvábné stezce i místní basmačské rebely a potlačil rolnická povstání. Vojenské schopnosti mu vysloužily pozornost odborníků americké armády a jeho husarské kousky v odlehlých asijských stepích přispěly ke zrodu sovětského filmového žánru „rudých westernů“. (Nejslavnější z nich, Bílé slunce pouště z roku 1973, se stal kultovní klasikou, již si jako rituál pro štěstí dodnes pouští kosmonauti před každou cestou do vesmíru.)
„Za sovětských časů byl Frunze velmi slavný. Jezdili se sem dívat vojenští důstojníci. Zato dneska si na něj skoro nikdo nevzpomene,“ sklíčeně poznamenává Stamkulovová. „Od té doby, co jsme získali nezávislost, už ani není v učebnicích.“
Má pravdu.
Frunzeho muzeum je jako hrobka. Popelavé světlo zaprášených zářivek dopadá na masivní bronzové sochy, na vybledlé vlněné vojenské kabáty, nakulomet upevněný na voze. Sklo chránící exponáty je plynutím času zašlé. Ze stěn se oloupává barva. V jednom atriu, ne nepodobném hangáru, stojí v prázdném tichu sedlácká chalupa, údajně Frunzeho domov z dětství. Během téměř tří hodin, které jsem strávil studiem Frunzeho memorabilií (keramických váz, dávno nečtených pamětí, medailí, čestného meče uděleného po nemilosrdném dobytí Buchary), jsem zahlédl jednu jedinou skupinku místních dětí, které výstavu bleskurychle prolétly za ustavičného brebentění a pořizování selfie.
To místo působí jako liminální artefakt: červí díra z betonu, adresa nacházející se mimo čas. Je to památník zapomnění, stejně jako paměti.
Zabloudit do Frunzeho muzea - po více než čtvrtstoletí od chvíle, kdy Kyrgyzstán po rozpadu Sovětského svazu vyhlásil nezávislost - je tak trochu jako vkročit do postamerické budoucnosti, v níž nezávislý siouxský národní stát sice setřásl jařmo Washingtonu, nadále ale udržuje muzeum na počest George Custera. Toto srovnání samozřejmě pokulhává: obě kolonizace, jedna ve Střední Asii a druhá na americkém Západě, se co do tragičnosti lišily - a Rusové si v určitých ohledech počínali mnohem humánněji. I tak během let násilných otřesů před svržením posledního cara, během něj i po něm zahynuly desítky, ne-li stovky tisíc obyvatel Střední Asie. Hlavní obětí ve Frunzeho muzeu nicméně zůstává sám Frunze,oddělanýchloroformem.
Vykročím z muzea, jež by samo o sobě mohlo být muzejním exponátem.
Se Sergejem Gnězdilovem, který mi tlumočí, dojdeme po Frunzeho ulici na první křižovatku a dáme se doprava. Dorazíme k jednomu z mála dalších míst v Biškeku, jež dodnes připomíná Michaila Vasiljeviče Frunzeho: k nóbl restauraci. Z neproletářského menu, elegantně nadepsaného Frunze, si objednáme oběd. I sušenky ke cappuccinu nesou Frunzeho jméno.
Power lunch: A capitalist restaurant commemorates the Bolshevik general—sort of.
Paul Salopek
„Nebojoval proti fašistům v Německu?“ hádá servírka. Spletla se přitom o válku.
Po šedesát šest let sovětské vlády se kyrgyzské hlavní město jmenovalo Frunze. Po vyhlášení nezávislosti roku 1991 se vrátilo k původnímu nomádskému názvu. (Biškek označuje měchačku na kumys.)
Jdeme s Gnězdilovem po chodnících lemovaných stromy. Rozhodneme se namátkou zeptat mladých lidí, jestli vědí, kdo byl Frunze. Nikdo z dvacátníků ani mladších ho nezná. Po třetím nebo čtvrtém rozhovoru si všimnu, že Gnězdilov se při našem historickém výzkumu soustředí na pěší ženského pohlaví.
„Co?“ diví se s předstíranou nevinností, když na něj vrhnu pohled. „Co jako?“
Je jaro. A v tom je útěcha.
