„Chcete ke stúpě? Zadeset somoni.“
Rauf Mubaširov má kamenný výraz zkušeného handlíře. Vyzařuje naprostou, neotřesitelnou sebejistotu, hraničící až s arogancí. Ví, že má zboží. Ví, že lidé jezdí do Vrangu, jen aby nakoupili.
To není žádné překvapení.
Osmiletý školák Mubaširov žije na dva tisíce let staré větvi legendární Hedvábné stezky, v krásném a odlehlém Vachánském údolí v Tádžikistánu.Kolem jeho vesnice prošli slavní středověcí cestovatelé jako Marco Polo či arabský tulák Ibn Battúta. Už před nimi, v šestém a sedmém století, se tu zastavili buddhističtí mniši z Číny. Tito dávní návštěvníci za sebou v Mubaširovově sousedství - v dnešní muslimské Střední Asii - zanechali zvláštní stavbu: malou stupňovitou pyramidu z kamene, jež vypadá jako buddhistická svatyně (stúpa). Mubaširov od cizinců, kteří se na ni chtějí podívat, inkasuje něco málo přes dolar, i když je to veřejná památka, volně přístupná z cesty. Mimoto prodává také rubíny.
Showing the cherry-red goods.
Paul Salopek
„Rubíny, rubíny, rubíny!“ volá a v drobné dlani ukazuje surové blyštivé kameny.
Vedle stúpy svou živnost provozují mladší prodejci rubínů. Jeden z nich, sedmiletý Mir Rajoz, je navlečený v obleku z polyesteru. Drahokamy má schované v plastovém zásobníku na párátka.
Stejně jako stúpa ve Vrangu ve skutečnosti nemusí být vůbec stúpa (někteří archeologové se domnívají, že je to zoroastrijský chrám ohně), tak ani „rubíny“ z Vachánského údolí nejsou vždycky rubíny. Mnohé z nich jsou jen měkčí polodrahokamy zvané spinely.
Rozeznat oba rudé kameny dovedou jen zkušení geologové. Méně ceněné spinely, mylně považované za rubíny, pronikly až do královských pokladnic. Najdeme je na koruně ruské carevny Kateřiny Veliké i na britské imperiální koruně, zamčené v londýnském Toweru.
Mubaširov si jen odfrkne. Rubín je rubín. Stúpa je stúpa. Tak to handlíři na Hedvábné stezce tvrdí už po staletí.
„Včera jsem jednomu turistovi prodal rubín za pět set somoni,“ svěřuje se mi Mubaširov šeptem.
A jak je stará stúpa?
„To nevím,“ povídá Mubaširov, už otrávený z toho člověka, který se nemá k tomu, aby si něco koupil. „Byl jsem malý, když ji postavili.“
Showing the cherry-red goods.
Paul Salopek
„Rubíny, rubíny, rubíny!“ volá a v drobné dlani ukazuje surové blyštivé kameny.
Vedle stúpy svou živnost provozují mladší prodejci rubínů. Jeden z nich, sedmiletý Mir Rajoz, je navlečený v obleku z polyesteru. Drahokamy má schované v plastovém zásobníku na párátka.
Stejně jako stúpa ve Vrangu ve skutečnosti nemusí být vůbec stúpa (někteří archeologové se domnívají, že je to zoroastrijský chrám ohně), tak ani „rubíny“ z Vachánského údolí nejsou vždycky rubíny. Mnohé z nich jsou jen měkčí polodrahokamy zvané spinely.
Rozeznat oba rudé kameny dovedou jen zkušení geologové. Méně ceněné spinely, mylně považované za rubíny, pronikly až do královských pokladnic. Najdeme je na koruně ruské carevny Kateřiny Veliké i na britské imperiální koruně, zamčené v londýnském Toweru.
Mubaširov si jen odfrkne. Rubín je rubín. Stúpa je stúpa. Tak to handlíři na Hedvábné stezce tvrdí už po staletí.
„Včera jsem jednomu turistovi prodal rubín za pět set somoni,“ svěřuje se mi Mubaširov šeptem.
A jak je stará stúpa?
„To nevím,“ povídá Mubaširov, už otrávený z toho člověka, který se nemá k tomu, aby si něco koupil. „Byl jsem malý, když ji postavili.“
