Most přes brčálově zelenouřeku Pjandž v afghánském Iškašimu představuje jednu z pozoruhodných, byť neviditelných stěžejí našeho mladého století.
Je to obyčejný most. Zbudovanýnahrubo z litého betonu. Prašný. Málo používaný. (Koneckonců, od čtyř odpoledne do pozdních ranních hodin je pro veškerou dopravu uzavřený rezavou bránou.) A přece se tady střetává historie - a odlišné světy.
Na jedné straně: Tádžikistán. Ruština. Otřískané staré Lady. Smrtonosná vodka prodávaná v plastových lahvích. Děravé chodníky. Dívky v kalhotách. Stromořadí žlutých topolů. A taky telefonní a elektrická síť - to všechno blednoucídědictvísedmdesáti let kolonizace Sovětským svazem.
Na druhé straně: Afghánistán. Oficiální jazyk regionu je darí, dialekt perštiny. Pomačkané staré pickupy Toyota Hilux. Alkohol je zakázaný. Místo silnic sotva patrné vyjeté koleje v prachu. Po ulicích příhraničního města cupitají ženy v burkách. Méně stromů. (Po kamenité půdě jsou nicméně rozeseté nové sady.) A mnohem, mnohem víc oslů.
Young Afghan border guards at a U.S.-funded military base in the Wakhan Corridor.
Paul Salopek
Tádžičtí vojáci v ruských maskáčích, pohroužení ve znuděném transu, mi orazítkují výstupní vízum. Afghánští vojáci, oblečení jako příslušníci amerických zvláštních sil, se mě zeptají, odkud jdu. Když jim odpovím, že z Etiopie, potřesou mi rukou. Vyfotí si selfie a se spokojeným úsměvem mě přivítají ve Vachánském koridoru.
Vachánský koridor:
Křivý prst země - bizarní přívěsek, dodatečný geografický nápad - místy jen přes patnáct kilometrů široký, trčící z afghánského území přes tři sta kilometrů do rozlehlé divočiny vysokých a rozeklaných hor, na jejímž vzdáleném konci se nachází hranice s Čínou.
Uměle vytvořená „neutrální zóna“, výplod dávné politiky, bláznivé rozhraní, jež roku 1895 načrtli diplomaté v ruském hlavním městě Sankt Petěrburgu a v britské metropoli Londýně, aby od sebe oddělili své středoasijské říše a vojenské posádky.
Světlem zalitý svět ledovců. Krajina oslnivých horských lučin, převážně bez silnic, dostupná pouze pěšky. Krajina majestátních šestitisícových vrcholků. Biologická archa hemžící se ovcemi argali Marco Polův, kozorožci a sněžnými levharty.
A konečně zapomenutý kout země, tak nepředstavitelně izolovaný, že dal kolovat legendám o ztracených či od okolního světa odříznutých národech. Idylickým představám o řídce osídlené krajině s domy z ručně vyráběných hliněných cihel, s vodními mlýny poháněnými horskými potoky a s políčky obdělávanými jako za biblických časů, se středověkými hudebními nástroji a starodávnými svatyněmi zvanými astany, které zdobí ovčí rohy. Nejnovější verze tohoto mýtu o bájném středoasijském ráji zvaném Šangri-La: tiskové zprávy, podle nichž místní etnikum - vachánští rolníci ismailitského vyznání, což je umírněná odnož šíitského islámu - ani nevědí, že v jejich zemi probíhá válka. (Ale vědí.)
Young Afghan border guards at a U.S.-funded military base in the Wakhan Corridor.
Paul Salopek
Tádžičtí vojáci v ruských maskáčích, pohroužení ve znuděném transu, mi orazítkují výstupní vízum. Afghánští vojáci, oblečení jako příslušníci amerických zvláštních sil, se mě zeptají, odkud jdu. Když jim odpovím, že z Etiopie, potřesou mi rukou. Vyfotí si selfie a se spokojeným úsměvem mě přivítají ve Vachánském koridoru.
Vachánský koridor:
Křivý prst země - bizarní přívěsek, dodatečný geografický nápad - místy jen přes patnáct kilometrů široký, trčící z afghánského území přes tři sta kilometrů do rozlehlé divočiny vysokých a rozeklaných hor, na jejímž vzdáleném konci se nachází hranice s Čínou.
Uměle vytvořená „neutrální zóna“, výplod dávné politiky, bláznivé rozhraní, jež roku 1895 načrtli diplomaté v ruském hlavním městě Sankt Petěrburgu a v britské metropoli Londýně, aby od sebe oddělili své středoasijské říše a vojenské posádky.
Světlem zalitý svět ledovců. Krajina oslnivých horských lučin, převážně bez silnic, dostupná pouze pěšky. Krajina majestátních šestitisícových vrcholků. Biologická archa hemžící se ovcemi argali Marco Polův, kozorožci a sněžnými levharty.
A konečně zapomenutý kout země, tak nepředstavitelně izolovaný, že dal kolovat legendám o ztracených či od okolního světa odříznutých národech. Idylickým představám o řídce osídlené krajině s domy z ručně vyráběných hliněných cihel, s vodními mlýny poháněnými horskými potoky a s políčky obdělávanými jako za biblických časů, se středověkými hudebními nástroji a starodávnými svatyněmi zvanými astany, které zdobí ovčí rohy. Nejnovější verze tohoto mýtu o bájném středoasijském ráji zvaném Šangri-La: tiskové zprávy, podle nichž místní etnikum - vachánští rolníci ismailitského vyznání, což je umírněná odnož šíitského islámu - ani nevědí, že v jejich zemi probíhá válka. (Ale vědí.)
On the remote Tajikistan-Afghanistan border, a wild river divides 19th-century wheat-threshing practices from Neolithic four-legged ones.
Video by Paul Salopek
Vrátil jsem se do Afghánistánu po patnácti letech.
Když jsem jako reportér naposledy stál na afghánské půdě, držel jsem se mezi kolejemi vyjetými od rachotících tanků, abych se vyhnul pozemním minám. Plazil jsem se po břiše, abych unikl střelbě z kulometů. Našlapoval jsem kolem dómů naprostého ticha, které se vždy zvednou kolem čerstvě padlých.
Vachánský koridor, kde se poklidně vlní zrající pšenice, kde šťastně dovádějí blonďaté děti s umouněnými tvářemi a kdezbraně nemají místo, není ta země, kterou si pamatuji.
Hypnotizovaně mžourám na tu pokojnou krajinu, na tu intenzivní krásu. V srdci mi vyvstává oáza klidu.
V závěsu za dvěma osly obtěžkanými nákladem vyrážíme - já a můj nový průvodce, Inayat Ali - ke vzdáleným karákóramským průsmykům na hranici s Pákistánem. Cestou zdravíme zasněné vachánské rolníky. Zpracovávají úrodu neolitickou metodou: v těsných kruzích pohánějí dobytek přes pšeničné klasy a vyšlapávají z nich zrno. Jedna otočka za deset vteřin - a tak pořád dokola po tři dny. Přes osm tisíc otoček na jeden bochník chleba. Zamávají nám v odpověď, ale nezastaví se. I když od vzniku zemědělství před zhruba dvanácti tisíci lety zůstáváme připoutáni k údolí, nepřestáváme dál jít.
