Jak jsem se tak díval kolem, připadalo mi, že tráva je země, tak jako voda je moře... A bylo v ní tolik pohybu; zdálo se, jako by celá země utíkala. ― Willa Catherová, Moje Antonie
Pohoří Karákóram na hranici mezi Pákistánem a severním Afghánistánem je studená poušť.
V obyvatelné nadmořské výšce, kde žijí lidé, srážky jen zřídka překročí deset centimetrů za rok. Navzdory tlustým ledovcům a sněhové pokrývce jsou zdejší impozantní vrcholky vyprahlé. Když už voda konečně teče, obvykle se valí jako z hasičské hadice. Tající ledovce na sklonku léta s sebou strhávají vesnice, cesty i vrchní vrstvu půdy a drhnou strmé rokle až na holý kámen.
Obyvatelé této nehostinné krajiny — mnozí z nich etničtí vachánští rolníci — se toto výbušné požehnání naučili zachytávat filtrem trávy. Každý rok na podzim, když jejich horské pastviny, z nichž některé jsou téměř svislé, uschnou a zbarví se do zlatova a měděna, sklízejí vesničané divoké seno. Můžete je zahlédnout, jak rychle mašírují, aby si zkrátili utrpení pod nákladem až téměř padesáti kilo. Lidští mravenci nesoucí obrovské otepi ze slunečních paprsků a roztálého sněhu, přetavených do podoby krmiva pro dobytek.
Rehman Ali a Bibi Pari, obyvatelé pákistánské vesnice Passu, jsou staří.
Video by Paul Salopek
Jejich synové hory opustili a vydali se za studiem a prací do dalekého Islámábádu a Karáčí. A tak stárnoucí pár dál sklízí svažitá a kamenitá políčka sám. Pari, jejíž jméno znamená „Víla“, mi sotva sahala po biceps. Její náklad, s nímž jsem stěží dokázal hnout, zatímco ona si ho rychlým zhoupnutím hodila před ramena, vážil aspoň třicet kilo. „Díky, bratři,“ poděkovala nám za to, že jsme ji pozorovali při práci, jakkoli jí naše počínání muselo připadat směšné.
