Po více než 2000 let se euroasijské bohatství kolébalo na velbloudích hřbetech po síti Hedvábné stezky: koření směřovalo na západ, sklo na východ, kožešiny na jih a nepřetržitý proud zlata, léčivých bylin, exotických zvířat (ve čtvrtém století př. n. l. vyvedl Alexandr Veliký slony z Indie), porcelánu a samozřejmě i oslnivých štůčků hedvábné tkaniny prakticky všemi směry. To nejdůležitější starověké zboží bylo ale odjakživa mnohem méně hmatatelné – totiž myšlenky. A k tomu, aby civilizace mohly mezi sebou sdílet poznání – vědecké pokroky, umělecká díla, filozofické systémy, a dokonce i nová náboženství –, bylo třeba přenosného a odolného prostředku pro psaný záznam. Nejpřevratnějším obchodním artiklem starověkého světa se tak stal – list papíru.
„Před papírem jsme psali na kámen, hliněné destičky, dřevo, zvířecí kůže a papyrus,“ vysvětluje Zarif Muchtarov, poslední tradiční papírník v uzbeckém Samarkandu. „Papír je mnohem lepší. Dá se snadno převážet. A hodně dlouho vydrží.“ Zapíchl mi prst do novinářského bloku. „Tenhle tvůj průmyslový papír vydrží možná sto let. To ten můj tisíc. A navíc je mnohem hezčí.“
Muchtarov je vyučený uzbecký hrnčíř, který hlínu vyměnil za celulózu. Po letech vytrvalého výzkumu a experimentování na předměstí Samarkandu vzkřísil k životu zapomenuté umění ruční výroby papíru z kůry morušovníku.
Jeho starobylé vodní kolo se s vrzáním točí v zavlažovacím kanálu. Hřídel – obyčejná dřevěná kláda – otáčí ozubím. To pohání nahoru a dolů palice, které stloukají pruhy kůry v hnědou kaši z celulózy. Tato vláknitá hmota se nabírá na síta. Výsledné archy, nasáklé vodou, se lisují pod velkým říčním kamenem. Suchý papír se pak ještě ručně uhladí pomocí kozích rohů a lastur. Muchtarovův papír, vyhledávaný umělci, je na omak hebký jako hedvábí a má barvu čaje s mlékem.
Zarif Mukhtarov’s traditional papermaking operation
Video by Paul Salopek
Ve středověku byl Samarkand – přední středisko obchodu ve Střední Asii – papírenskou metropolí vzkvétajícího světa arabských muslimů.
„Papír byl... nezbytný pro byrokratický aparát, který spravoval jejich říši, pro mnohé nové věci, jimž se učili, a pro jejich stále bohatší uměleckou a vědeckou kulturu,“ píše Mark Kurlansky v knížce Paper: Paging Through History(Papír: Listování dějinami). Arabové vyráběli nepřeberné množství druhů papíru, upozorňuje Kurlansky. Básníci a učenci upřednostňovali hebké, silné archy. Tenká, mimořádně lehká varianta byla určena pro zprávy posílané po poštovních holubech. Vynález papíru se obecně připisuje Číňanům kolem roku 250 př. n. l. Evropanům, kteří si potrpěli na zvířecí kůže, trvalo celé tisíciletí, než si tuto inovaci osvojili.
Spějeme k budoucnosti bez papíru?
Možná ano – a možná taky ne.
Jedním z pozoruhodných detailů na videozáznamech tragédie z jedenáctého září 2001 je chumelenice papírů, snášejících se z poškozených newyorských kancelářských věží. Řada odborníků věří, že tuny hořícího papíru přinejmenším částečně přispěly ke zřícení konstrukce mrakodrapů. Zůstává otevřenou otázkou, zda by obě budovy mohly onen teroristický útok přežít, kdyby se odehrál v dnešním stále více digitálním světě.
Papíru nicméně hned tak neodzvoní.
The raw material: mulberry bark
Paul Salopek
Nedávno provedená britská studie ukázala, že tři čtvrtiny moderních firem stále nějakým způsobem spoléhají na ručně popsaný papír. („Bezpapírová kancelář“ tak zůstává zdaleka nesplněným snem.) A věrohodné neurologické důkazy potvrzují, že když si informace zapisujeme na papír, učíme se mnohem účinněji, než když tytéž informace vyťukáváme do laptopu nebo jiných elektronických zařízení. Vědomosti na papíru ulpívají v paměti.
„Naši předkové se výrobě papíru naučili od dvou zajatých čínských vojáků,“ vykládá Muchtarov pyšně ve své samarkandské papírně. „Byl to přísně tajný postup. A složitý, podobně jako výroba hedvábí.“
Muchtarov odkazuje na slavnou bitvu na řece Talas roku 751 n. l. mezi rozpínajícím se arabským chalífátem a Čínou. Jeho teorii ale zpochybňuje ještě starší archeologický objev. Papír máme totiž ve Střední Asii doložen už z počátku čtvrtého století. Jedná se o drolící se svazek listů, které zatrpklá manželka adresovala svému záletnému, lakomému muži. „Raději bych byla ženou psa či ženou prasete než tvojí,“ napsala.
Její dopisy na rozloučenou, staré 1600 let, nebyly podle všeho nikdy odeslány.
