Jak tvrdí vědci, malé tlupy lidí doby kamenné se poprvé zatoulaly z Afriky zhruba před sto tisíci lety a započaly průzkum divoké planety Země.
Této epické pouti se účastnily i děti.
Zapomeňte na Marka Pola. Na Kolumba. Na Lewise a Clarka. I na kteréhokoli jiného „slavného“ objevitele. Ti všichni přišli s křížkem po funuse. Na všechna bílá místa na mapě je totiž předběhly děti. Děti dorazily do Asie, Ameriky i na území západně od Mississippi už tisíce let před nimi, pěšky, po boku rodičů lovců a sběračů. Děti se tak podílely na prvotním objevování světa.
Nad tímhle přemýšlím, když opouštím prázdné, větrem bičované náhorní plošiny Pamíru v Tádžikistánu a vydávám se směrem k zasněženým, ostrým vrcholkům Hindúkuše, majestátního pohoří chránícího hranici Afghánistánu. Cestu mi razí Abdullah Osmonov, který táhne osla s mým nákladem. Abdullahovi je devět. Mašíruje si to po štěrku studené pouště v plastových sandálech. Jeho otec, předák malé vesnice etnických kyrgyzských ovčáků, chlapci dovolil doprovodit naši karavanu pár kilometrů. Jen tak, pro zábavu. Abdullah něco povídá oslu. Zpívá si úryvky písniček. Tancuje a podupává si. Naši práci proměnil ve hru.
Kids greet the author on his trek through eastern Turkey.
Paul Salopek
Takhle nějak to muselo být vždycky.
Putuju na druhý konec světa. Jdu ve zmizelých stopách předků, díky nimž je tato planeta naše. A ať už se dnes zatoulám kamkoli, mnohdy mě jako první vítají právě děti. Mávají mi z polí zralé pšenice v Turecku. Zubí se ode dveří vesnických stavení v Gruzii. Nebo hulákají na pozdrav z autobusu, který mě míjí v Palestině. V Jordánsku na mě jednou dva kluci házeli kameny z kopce. Hráli si. Byl jsem příliš daleko na to, aby mohli poznat, že jsem člověk. Až překvapivě často - v našem věku podezíravosti a strachu z cizinců - se ke mně děti připojují, aby mě za ruku provedly svým malým, ale rušným světem, svými prašnými ulicemi nebo přes svěží zelené pastviny.
Co dospělí? Ti na vteřinku ztuhnou, zatímco mozek jim horečně pracuje. Na okamžik se pozastaví, aby vyhodnotili možné nebezpečí, důsledky, rozpaky plynoucí z našeho setkání, a teprve pak pozdraví. Zato děti - oči jim hoří nefalšovanou zvědavostí. Na jazyku se jim rojí tisíce otázek. Kdo taky jako malý nesnil o výpravě z domova? Na nejzazší konec světa? Na samý okraj, z něhož se moře řítí do propasti? Děti si to pamatují. Děti rozumějí.
Všichni pocházíme z Afriky, onoho mateřského světadílu.
Vědec Spencer Wells si v knize o dávných migracích lidského rodu The Journey of Man: A Genetic Odyssey (česky vyšla pod titulem Adam a jeho rod: Genetická odysea člověka; pozn. překl.) snaží představit onoho prehistorického afrického rodiče, který před nějakými sto padesáti tisíci lety přivedl na svět první očividně „lidské“ dítě. Jinými slovy, pokouší se v mysli vyvolat představu oné podivuhodné novinky, prvního dítěte doby kamenné, které se čirou genetickou náhodou narodilo se všemi schopnostmi, jež si dnes spojujeme s naším chytrým druhem:
„I když je to silné, zdravé dítě, dělá ti starosti, protože se zdá být tak odlišné od druhých dětí. Například se už ve dvou letech naučilo mluvit, zatímco jeho vrstevníci si dávají na čas přinejmenším do tří let. Nebo když něco tvoří, počíná si zjevně mnohem šikovněji než ostatní děti v tlupě. Taky si rádo hraje hry s kamínky, které se válejí kolem tábora... Ze všeho nejzvláštnější ale je, že si začalo kreslit do prachu obrázky podobné zvířatům, která nosíš domů.“
Zvídavost. Fantazie. Hra. Tyhle tři schopnosti nám podmanily svět.
A Turkmen mother and daughter at a refugee camp in Turkey.
Paul Salopek
Všechny děti se samozřejmě chtějí učit. (Nejlepší dárek pro mladé lidi v méně privilegovaných koutech Země je tužka na psaní nebo kreslení.) Zapomínáme ale, že děti také učí samy. To platí zvlášť pro mě, když procházím venkovskými krajinami, kde děti dodnes pracují po boku rodičů. Kde rodiny přežívají jako tým. To jsou místa, kde se moudrost nenabývá pouze ve třídě, ale také lekcemi, které skrze mozoly na rukou poskytuje příroda.
V Etiopii mě jeden chlapec naučil, jak svinout list stromu do nádobky, abych se mohl elegantně napít vody z potoka. Kazašská dívka mi ukázala, jak svázat nohy koni, aby se nezatoulal moc daleko od tábora. A batole v Chivě, historickém městě na Hedvábné stezce v Uzbekistánu, mi uštědřilo lekci královského chování, když ke mně na rohu starobylé ulice vážně, sebevědomě, s vystrčeným pupkem a nahaté jako v den, kdy se narodilo, směle napřáhlo pravici k pozdravu. Vítající král, paša, chán.
Jak si tak kráčím světem, myslím na děti, které šly přede mnou.
Na energického Abdullaha Osmonova, mého mladičkého oslího pohůnka ve výšinách středoasijského Pamíru. Až bude velký, chce být pilotem, povídal, i když jsem si celkem jistý, že v životě ještě neviděl letadlo.
A taky na toho kluka, jehož jsem potkal před mnoha lety - dávno před touhle pomalou poutí -, když jsem se na mezkovi ztratil v rozeklaných kaňonech severního Mexika.
Dojel jsem v té zvrásněné divočině k chatrči a zeptal se na cestu. Otec, pastevec z původní etnické skupiny Korů, chlapci tiše přikázal, aby osedlal osla a doprovodil mě do nedalekého města. Jeli jsme spolu dva dny a dvě noci. Proplétali jsme se bludištěm rezavých skal a bílých peřejí a celkem urazili něco přes šedesát kilometrů. Cestou jsem mu vyprávěl vtipy. Pokaždé se dal do smíchu už před pointou. A když jsme konečně dojeli do města a já mu zaplatil, mlčky odmítl pozvání na zmrzlinu a jen se palcem dotkl okraje klobouku, aby se se mnou tímto gestem zdvořile rozloučil. Pak obrátil osla na cestu zpět.
Už si nevzpomínám, jak se jmenoval. Pamatuju si ale, že jsem chtěl být jako on. Byl pánem svého světa. A bylo mu osm.
A Turkmen mother and daughter at a refugee camp in Turkey.
Paul Salopek
Všechny děti se samozřejmě chtějí učit. (Nejlepší dárek pro mladé lidi v méně privilegovaných koutech Země je tužka na psaní nebo kreslení.) Zapomínáme ale, že děti také učí samy. To platí zvlášť pro mě, když procházím venkovskými krajinami, kde děti dodnes pracují po boku rodičů. Kde rodiny přežívají jako tým. To jsou místa, kde se moudrost nenabývá pouze ve třídě, ale také lekcemi, které skrze mozoly na rukou poskytuje příroda.
V Etiopii mě jeden chlapec naučil, jak svinout list stromu do nádobky, abych se mohl elegantně napít vody z potoka. Kazašská dívka mi ukázala, jak svázat nohy koni, aby se nezatoulal moc daleko od tábora. A batole v Chivě, historickém městě na Hedvábné stezce v Uzbekistánu, mi uštědřilo lekci královského chování, když ke mně na rohu starobylé ulice vážně, sebevědomě, s vystrčeným pupkem a nahaté jako v den, kdy se narodilo, směle napřáhlo pravici k pozdravu. Vítající král, paša, chán.
Jak si tak kráčím světem, myslím na děti, které šly přede mnou.
Na energického Abdullaha Osmonova, mého mladičkého oslího pohůnka ve výšinách středoasijského Pamíru. Až bude velký, chce být pilotem, povídal, i když jsem si celkem jistý, že v životě ještě neviděl letadlo.
A taky na toho kluka, jehož jsem potkal před mnoha lety - dávno před touhle pomalou poutí -, když jsem se na mezkovi ztratil v rozeklaných kaňonech severního Mexika.
Dojel jsem v té zvrásněné divočině k chatrči a zeptal se na cestu. Otec, pastevec z původní etnické skupiny Korů, chlapci tiše přikázal, aby osedlal osla a doprovodil mě do nedalekého města. Jeli jsme spolu dva dny a dvě noci. Proplétali jsme se bludištěm rezavých skal a bílých peřejí a celkem urazili něco přes šedesát kilometrů. Cestou jsem mu vyprávěl vtipy. Pokaždé se dal do smíchu už před pointou. A když jsme konečně dojeli do města a já mu zaplatil, mlčky odmítl pozvání na zmrzlinu a jen se palcem dotkl okraje klobouku, aby se se mnou tímto gestem zdvořile rozloučil. Pak obrátil osla na cestu zpět.
Už si nevzpomínám, jak se jmenoval. Pamatuju si ale, že jsem chtěl být jako on. Byl pánem svého světa. A bylo mu osm.
